Stránka ve stránce (text)

28.01.2009 19:30

Kód:

 

 

Popis:

 

U tohoto kódu si měníte velikost tabulky.

Za každým odstavcem vašeho textu nezuapomeňte dát

<br>

Pro delší odstavec

<br><br>

Také si můžete změnit barvu pozadí.

 

Ukázka:

 

„Lunko,podáš mi z police ten sáček s kořením?“ požádala Viola malého mužíčka,který zmateně pobíhal po místnosti. „Už tu tak nepobíhej,musíme ten nápoj dodělat,za chvilku jsou naši lovci zpět“ „ Jistě Violko“ a hbitě vyskočil na stolek pod policí s koření. „Který sáček? Ten modrý?“ ptal se s úsměvem Lunka,věděl ,že tím svou královnu vždy malinko rozlobí. „Tedy ty rošťáku,tolik let tu se mnou vaříš nás kouzelný nápoj a…..já vím zlobíš mě“ Vilola se na skřeta usmála. Už je to několik let,co se Viola ztratila v lese a ujala se jí jako malé holčičky lesní královna. Nepamatuje si na nic z lidské říše a ani jí to nechybí. Vyrůstala tady mezi obyvateli lesa bez starostí a ani nijak po své minulosti nepátrala.Když dosáhla plnoletosti,stala se sama lesní královnou a její poddaní jí milují. „Už něco slyším“ zpozorněla Viola „Jdi se Lunko podívat,jako bych zaslechla cinkání“

* * *

Viola pomalu otevřela oči. Probudil jí cinkavý zvuk.Rozhlížela se po bíle vymalované místnosti. Na stolku pod oknem stála konvice s čajem a naproti na zdi visel docela hezký obrázek nějaké krajiny. V rohu u dveří bylo malé umyvadlo. Normální nemocniční pokoj. Dveře se otevřeli a vešla mladá a velmi hezká sestřička. I přes volný nemocniční stejnokroj bylo vidět,že je drobné postavy. „ Už jste se probudila? Tedy paní Váchová, vy jste nám dala“ usmívala se ta křehká dívka na ženu ležící na nemocničním lůžku. Jednu nohu měla Jana až po třísla v sádře a zavěšenou na závaží. Nemohla se hýbat a děsně jí bolelo za krkem a v hlavě jí přímo třeštilo. Několik hadiček z kapaček jí dodávalo do těla výživu. Měla sucho v puse. „ Ted už jste stabilizovaná paní Váchová zavolám k vám doktora on vám poví víc“ sestřička nalila z konvice trochu čaje do hrnečku s brčkem a dala Viole napít. „Ted se ještě nesmíte hýbat,poranila jste si páteř a také ošklivě nohu,ale to zas sroste a budete v pořádku“ ta mladá dívka měla moc příjemný hlas,takový jak pohlazení. Zřejmě se pro takové povolání narodila. „ Jste po operaci,proto je tu tolik hadiček,ale nebojte se za pár dní už budete na normálním pokoji,teď vám musíme dát výživu a taky trochu vitamínů“ Viola na prázdno polkla ,chtěla promluvit,ale moc to nešlo. Krk měla sevřený. Sestra jí podala ještě napít. Nemocniční čaj,který by jinak nikdy nepila,byl jak balzám. „Sestřičko?“ zašeptala Viola zastřeným hlasem „ Co se vlastně stalo? Jak jsem se sem dostala? Já si toho moc nepamatuji“. Marně se snažila pátrat v paměti. Na poslední na co si vzpomíná bylo to,že seděla ve vlaku. Vracela se od své dlouholeté kamarádky,která se před lety vdala a odstěhovala se za svým manželem do jiného města. „ Stalo se vlakové neštěstí,vlak vykolejil a dva vagony se převrátili do pole. V jednom z nich jste byla i vy. Přivezli vás sem k nám ještě z několika raněnými.“ Viole se zatočila hlava. Sestřička ještě něco povídala,ale Viola už jí nevnímala.

* * *

Lunka vyběhl ze dveří lesního paláce. „ Jedou,ano už jedou“ volal „ Violko měla si pravdu,už je vidím“. Viola odložila zástěru,kterou si oblékla přes krásné šaty ušité z křehkých pavučin. Moc jí slušely,byla v nich jak pravá víla. Nikdo by nepoznal,že je Viola člověk,byla drobounká a v obličeji jemná,dlouhé blond vlasy jí sahaly až do půli zad. Kouzelný nápoj už měla hotový,je to nápoj,který chrání obyvatelé lesa před vnějším světem. Jen s tímto nápojem mohou v lesním království žít v poklidu a míru. Nápoj je a celé království činí neviditelnými. Jen takto se mohou chránit. Všichni tu vědí,že lidé pátrají a hledají toto království a také vědí,že kdyby ho našli,byl by konec kouzelné říše. Vyběhla za Lunkem ven. Na konci lesního palouku už byli vidět postavy. Lovci byli pryč víc jak týden. Mezi asi 20-ti postavami vyhlížela Viola jen tu jedinou Kila,který je král lesních studánek a potůčků a hlavně její manžel. Poznala by ho mezi tisíci . Kil je urostlé postavy a modré oči mu svítí v opáleném obličeji. Vlasy má delší a barvy kaštanů. Viola došla až k Lunkovi. „Violko vidíš,nesou hodně zásob,nebudou muset dlouho pryč“ jásal malý mužíček. To už se na palouk sbíhali i ostatní obyvatelé lesa skřítci,víly,stromový mužíci,bludičky i ostatní. Na palouku bylo najednou živo a veselo. Tančilo se a jásalo,všichni vítali přicházející lovce. Kil přišel až k Viole,usmál se a něžně jí políbil. Jeho polibek chutnal tak sladce,měl horké a mokré rty.

* * *

Sestřička otírala Viole celý obličej mokrou gázou. Rty měla Viola suché a popraskané.Když otevřela oči usmála se ta jemná dívka na ní.“Asi jste usnula,byl tu pan doktor,ale neměla jsem vás budit,spánek vám teď moc pomáhá,když jste vzhůru mohla by jste mi říct komu máme dát vědět,že jste tady?“ „Měla jsem v kabelce mobil a doklady a všechno,máte mojí kabelku?“ Viole došlo,že měla u sebe i tašku s oblečením a dárky pro děti. „ Kde jsou všechny mé věci?“ „ Vaše doklady máme paní Váchová,kabelku přivezli s vámi záchranáři,ale mobilní telefon nefunguje asi se rozbil ,o ostatním nevím nic jiného jste u sebe neměla.“ Viola zpanikařila,vůbec jí nešlo o nějaké věci nebo cetky co nakoupila dětem…ano děti,manžel..její rodina! Vždyť oni o ní nevědí,jistě čekají a ona nepřijíždí…určitě mají strach. Tak moc jí najednou všichni chyběli. „ Musím dát vědět rodině,jistě se strachují“ hrnuli se jí do očí slzy,bylo jí najedou tak úzko a smutno. „Teď odpočívejte,dám vám něco na spaní a neplačte,já dám vaší rodině vědět,vše bude v pořádku“ sestřička pohladila uplakanou ženu jemně po vlasech.

* * *

V lesním království bylo veselo,všichni se radovali. Kil objímal svou Violu a polibkami jí až málem udusil. „Moc se mi stýskalo lásko“ šeptal jí mezi polibky“Přivedl jsem i překvapení“. Viola zvedla oči a zvědavě se rozhlížela“Přivedl?“Její oči se zvědavě rozhlíželi po okolí. Najednou jí zrak ustrnul na malém chlapci. Byl to asi 10-ti letý lidský chlapec,takže stejně jako Viola člověk. Viola se zarazila,spoustu let neviděla člověka. Byl to velice zvláštní pocit. Kil vzal svou překvapenou ženu za ruku a vedl jí k chlapci.“Našli jsme ho ve skalách jmenuje se Mio,byl celý promrzlí. Prý utekl od zle macechy. Jeho rodiče mu umřeli a mě ho bylo moc líto,tak jsem ho vzal sem k nám“ Trochu provinile se podíval na Violu,na její reakci. Viola mlčela a jen se mile usmívala. Došli až k chlapci. Byl bledý a měl ustrašené oči. Najednou roztáhl ruce a objal Violu kolem pasu. I přes sou drobnou postavičku jí svíral dost silně až to Violu zabolelo.

* * *

„Už dost,už dost“ prosila Viola svého malého synka Petříka,který seděl na kraji nemocničního lůžka a objímal svou nemocnou maminku. „Vždyť mě rozmačkaš“ U lůžka stála ještě 17-ti letá dívka Simona starší dcera a Petr,Violin manžel.“Měli jsme o tebe miláčku veliký strach,čekali jsme na tebe na nádraží a když hlásili,že měl vlak nehodu,tak jsem se málem zbláznil. Vůbec jsem o tobě neměl žádné zprávy.Volal jsem kam se jen dalo a stále nic. Teprve dnes ráno mi volala sestřička z téhle nemocnice,že tu ležíš. Hned jsem vzal děti a jeli jsme sem za tebou“. Petr měl v očích slzy,když se Viole pokoušel vše říct. Neznala ho takového. Petr byl vždy velice sebevědomý muž a vlastně si ani za ty léta nevzpomíná,že by ho někdy viděla plakat. „Mami bolí to moc?“ ptala se Simona a pohladila maminku po ruce.“Už tolik né Simonko,hezky se tu o mě starají“. „Přivezl jsem ti nějaké věci a taky knížky a nějaké časopisy“ pokračoval Petr „Taky jsem u mluvil s lékařem,chtěl jsem tě nechat převést k nám do nemocnice,ale prý to zatím není možné,no hlavně,že žiješ miláčku nevím co bych si počal bez tebe“ Petr ukládal Violiny věci do stolku vedle postele a měl stále tak jemně zastřený hlas.“Budu prý v pořádku“ usmála se na něj Viola „ Jen s tou nohou to bude na delší dobu,ale to zvládneme“ Viole bylo najednou tak nějak lépe. Viděla svou rodinu a moc se jí ulevilo. Byli u ní až skoro do večera povídali si a Viola si uvědomovala jak silné pouto jí váže ke svým nejbližším. Usínala daleko klidněji než ty předešlé dny.

* * *

Rozlítli se dveře od komnaty,kde ležela Viola v objetí svého Kila.“Musíme jít rozlévat ochranný kouzelný nápoj,už je nejvyšší čas“ vykřikoval Lunka,který se přiřítil do komnaty jak vichřice.“Možná by nám mohl Mio pomoci“ podíval se Lunka na chlapce,který si hrál v rohu komnaty s klacíky a kaštany.Mio zvedl oči a nadšeně přikyvoval. „Ano to by mohl“ řekl Kil a Viola taky souhlasila. Když obcházeli lesní království a rozlévali kouzelný nápoj na určená místa byl Mio velice pozorný. Sledoval každý pohyb Violy i Kila. „Naučím se to a budu to pak dělat já sám“ řekl a Viola i Kil se usmáli. „Ano to bys mohl“řekla Viola „ Mohla by to být tvá důležitá práce zde,a my až se to vše naučíš tě uděláme hlavním strážcem nápoje“ Mio byl spokojený a na vše se pozorně vyptával. Jen Lunka se nedůvěřivě koukal. Nelíbilo se mu,kolik důvěry a lásky dává Viola a Kil cizímu lidskému chlapci. Měl z toho velice divný pocit. „Violo,Violo!“ z dálky slyšela volat své jméno.

* * *

Mladá sestřička se usmívala na probouzející se Violu. „Violo,tedy vy máte ale tvrdé spaní budím vás už asi 10 minut. Měla jste asi krásný sen,usmívala jste se,ale teď už se musíte probudit,dnes máte velký den. Budeme vám sundávat sádru z nohy a taky se dozvíte jak to s tou vaší nožkou vypadá“ sestřička se stále usmívala a pomáhala Viole se převléknout do čisté košile. Pan doktor Mráz byl starší muž. V jeho vrásčité,ale přitom svým způsobem milé tváři bylo vidět,že je hodně unavený. Usmíval se na Violu“ Tak co vílo,jdeme na to?“Viola zavřela oči,zvuk elektrické pilky na rozříznutí sádry jí byl nepříjemný a hlavně se moc bála,co bude až sádru sundají. Po několika týdnech strávených na nemocničním lůžku už se Viola celkem uzdravila. Otoky a modřiny zmizely, Krunýř z krku a páteře jí už sundali,to už bylo v pořádku,takže se mohla i sama umýt a obléci,ale ta noha jí dělala starosti. Tak ležela se zavřenýma očima a čekala co se bude dál dít.

* * *

V lesním království se vše připravovalo na velkou slavnost. Krásně to všude vonělo a blýskalo se od zlatého prachu,který tu květinové víly rozsévaly . „Dnes je tvůj velký den Mio,budeš jmenován ochráncem nápoje“ usmála se Viola na chlapce a česala mu vlnité vlasy. „ Je tu moc krásně,jste tu všichni na mě hodní,ale mě se trochu stýská po lidském světě“ řekl náhle Mio a podíval se na královnu.“ Nebylo to tam zas tak špatné i když jsem utekl,ale měl jsem tam také přátelé a ti mi chybí.“ Tvářil se při těch slovech vážně a Viole bylo najednou smutno. „Vyprávěj mi o světě lidí“ požádala ho „ Jsem také člověk,ale nikdy jsem tam nebyla“ Mio se otočil k Viole a začal jí vyprávět o kamarádech a lumpárnách co spolu vyváděli o hrách a výletech o rozbitém kolenu,když spadl ze stromu a také o kamarádovi,který mu pomohl. Také mluvil o mamince a tatínkovi,jak vždy v neděli seděli u svátečního oběda a o tom jak maminka byla krásná a hodná. Viola pozorně poslouchala chlapce a po tvářích jí stékaly slzy. Uvědomovala si ,že Mio je velice smutný,chtěla pro něj něco udělat,ale nevěděla jak a co. Najednou se cítila bezbranná a bolest jí projížděla celým tělem.

* * *

„Já vím,že to bolí,tak ještě jednou naposledy a už přestaneme“ korpulentní žena,rehabilitační sestra podpírala Violu a nutila jí k dalšímu kroku. Výsledky a snímky rentgenu dopadli dobře,noha srostla tak jak měla,ale Viola musela hodně cvičit,aby mohla opět chodit. „Takhle se domů nedostanete paní Váchová“ řekla rehabilitační sestra :Musíme to rozchodit,ta bolet přejde“. Viola věděla,že musí..moc se musí snažit,ale taky věděla,že už nikdy bez hole chodit nebude. Noha sice srostla dobře,ale po operaci zůstala malinko kratší. Věděla,že jí to změní celý život,bude se muset vzdát své práce,kterou milovala…ale žije….žije..pořád si to dokola opakovala. Mám rodinu,ti na mě čekají,musím,musím! Udělala další krok,ano ono to půjde usmála se v duchu. Večer celá vysílená usnula snad dřín než dolehla.

* * *

„Stalo se neštěstí…stalo se neštěstí!“ lesem se ozýval zoufalý křik. Viola vyběhla před palác. Přibíhal k ní uřícený Lunka. „Violko,musíš být silná,stalo se velké neštěstí“ mluvil udýchaným a roztřeseným hlasem. „ Co se stalo,mluv Lunko slyšíš!“ Viola vůbec netušila co se jí snaží Lunka říct. „ Kil“ řekl Lunka a ukázal prstem směrem k vodopádům. Viola se rozběhla tím směrem co jí ukázal malý mužík. Kil ležel bez známky života na břehu jezírka pod vodopádem. Okolo něj bylo už spousta obyvatel lesa. „Zabili nám krále!“ vykřikovali jeden přes druhého. Viola přiklekla k ležícímu Kilovi. Nedýchal a z hrudi mu vytékalo velké množství krve. Na druhém břehu jezírka stál muž v jedné ruce držel dlouhý nůž,ještě z něj odkapávala krev a druhou rukou držel za krkem Mia!!! „ Dostal jsem ho,konečně jsem ho zabil“ křičel ten muž a hlasitě a burácivě se u toho smál.“ A tenhle kluk mi k tomu pomohl,aniž by o tom věděl“ a strčil Mia tak silně až upadl . Byl to král černého lesa. Už pradávný nepřítel lesního království. Dlouhou dobu mezi sebou tyto lesy bojovali. Viola plakala a nezmohla se ani na slovo. Mio se zvedl a běžel k ní“ Já jsem to tak nechtěl,Violko slyšíš,nevěděl jsem…“. Plakal a sledoval svou královnu jak společně s obyvateli lesa odnášejí svého krále. Lunka vytáhl z kapsy lahvičku,otevřel jí a nápoj rozlil po okolí, náhle byl černý král pryč. Po pohřbu krále si Viola sedla k Miovi „ Co se vlastně stalo?“ Mio sklopil hlavu“ Byl jsem rozlévat kouzelný nápoj a moc mě lákalo se vykoupat v jezírku,vím,že jsem to neměl dělat,ale říkal jsem si,že ta chvilička nikomu nic neudělá“ Mio si utřel uplakaný nos „ Když jsem vylízal z jezírka stál tam už ten muž a smál se. Najednou se tam objevil i Kil a začali spolu bojovat,byl to ošklivý boj,chtěl jsem běžet pro pomoc,ale měl jsem nohy jako ze železa,nemohl jsem se hnout z místa“. „Copak ty nevíš,že rozlévání nápoje má svůj pevný časový řád? Tak proto se černý král dostal na naše území“. Řekla smutně Viola. Otočila se zády k Miovi a to bylo naposledy co Mia viděla. Po tomto co jí vše řekl zmizel a už ho nikdo nenašel. Možná se vrátil do svého světa,za přáteli o kterých Viole vyprávěl. Viola ztratila najednou vše co v jejím životě mělo nějakou cenu,svého milovaného manžela a také Mia. Lunka seděl a hladil Violu po dlouhých vlasech. „Vše bude tak jak má být“ šeptal jí potichu“

* * *

Viola se dívala na hůlku opřenou o zabalenou tašku,ležící na nemocniční posteli. Už chodí sama a i bolest už ustoupila,jak říkala ta rehabilitační sestra. Uteklo několik týdnů a Viola se usilovným cvičením naučila chodit,ale nikdy nebude už chodit bez pomoci té hůlky. „Tak už nás opouštíte“ řekla smutným hlasem drobná sestřička,která zrovna vešla do pokoje.“ Bude se mi po vás stýskat,ale zas na druhou stranu jsem ráda,že jdete domů za svou rodinou a ,že jste v pořádku“ Viola sáhla do tašky a vytáhla drobný řetízek s přívěškem ve tvaru čtyřlístku. „ Chtěla bych aby jste si tohle ode mě vzala“ podávala Viola řetízek sestřičce“ Moc jste mi tu pomáhala a byla jste na mě hodná“ Mladá sestřička stála před budovou nemocnice a dívala se na kulhající ženu jak odchází opírající se o hůlku pomalou chůzí k autu,kde na ní čekal její manžel. V ruce svírala malý zlatý čtyřlístek na řetízku.
Petr se na Violu usmíval „ Tak konečně pojedeme domů maminko“ a pomáhal jí uložit tašku do kufru auta. Viola se ještě ohlédla na budovu ,kde ležela a trpěla několik měsíců. Po tvářích jí padaly slzy,žije a jede domů,za svými dětmi,za svou rodinou. „Neplakej vílo“ slyšela z dálky a tvář Kila se jí zcela jasně zjevila na obloze.Usmíval se „ Slyšíš,vílo,neplakej